Skočit dolů a oddálit bolest. Utichnout ve chvíli, kdy čekáš průtrž slov. Opomenout duši, hlavně tu vlastní. Šeptat svědomí, že takhle je to správně i když Ti tvrdí pravý opak. Cítit mnoho, ale nevědět nic. Ztrácíš se v mihotajícím se plamenu svíčky. Prohra zdá se být bezvýznamná jako závan horkého vzduchu na Tvých tvářích ve světle šera. Hodiny bijí na znamení stejně jako srdce pokaždé. Netuší dech jak zpomalit, když chce křičet všechna ta slova, která bys měl znát. Únava z pravidel a nesmyslných hranic, je to, co nás spojuje.
Chceš je posunout, stejně tak jako posouváš život vlastní. Promiň slunci, že zase vyjde, tak jako ona, když zvedne hlavu a Ty přicházíš z dálky. Byla neskutečná a hluchá, možná i slepá ve svých tichých tóninách, ale teď, teď je hlasitá. Slyšíš ji jen Ty a ona. Hudbu, která zalévá Tvé uši. Prolíná vaše duše a spojuje je, jako horizont spojuje se s nebem.
Četba z tváří cizích lidí je najednou stín v dáli. Dýcháš si do dlaní a stopuješ čas. Ten se ale zastavil a šeptá Ti, ať nikam nechodíš. Ať nejezdíš na opačnou stranu, protože strany nehrají roli. Písek v hodinách se sype a vaše životy s ním. Tiše, hmatatelně a tajně připomenou, kde jste a kde byste měli být.
Procitáš každé ráno s pocitem, že ne vše je tak, jak by mělo být a cítíš ranní vzdech jara. Sluneční svit napovídá, že je čas vstát, ale Ty ještě na chvíli zavřeš oči a pomyslíš na ni. Peřina stále chladná díky jarní noci, ptáci Tě lákají ven svým švitořením. Nemůžeš odolat, tomu dech beroucímu zvuku. Zamyšleně hledíš na koleje a kávu přendáš do druhé ruky, protože pálí a její vůně Ti právě provoněla byt.
Neuvěříš klamu, který Ti říká, že dnes bude pršet a víš, že hřejivá náruč paprsků zasvítí bytem. Neustlanou postel, přikryje zaryté světlo, než odejdeš z bytu. Celý den bude prázdný a tichý, tak jako ráno, než jsi vstal. Jen vlaky, které projíždějí okolo, lákají cestující k nástupu.
Vůně blížícího se léta připomene, že vstávání bude mnohem snazší. Usedneš ke stolu. S úsměvem na rtech objednáš víno. Za propletenými dlaněmi skryješ úsměv na rtech. Emoce Tebou zmítá, ale Ty ji držíš zkrátka. Vypouštíš ji někdy večer mezi svými sny. Neklidný spánek ruší snění skrytých emocí. Vypustíš ji po prvním doušku vína, lehce oddychneš a zapomeneš na starosti.
Je jiná. I víno najednou chutná jinak. I to, co se skrývá za ním. Tvůj smích zakryje obavu. Víš, že je tak lákavý a úlevný. Úsměv vábí, stejně jako pozvání k tichému rozhovoru ve dvou v prosklené místnosti. Emoce z úsměvu procitá dotekem na kůži, která je alabastrově bílá. Ten pocit z doteku a neutuchající touha rozpomenout se na úsměv skrytý za dlaněmi.
A Ty se znovu a znovu bojíš, že Tě spálí na popel, i když říkají opak. Onen pocit se vznáší nad vámi a nad vašimi sklenicemi. Pohledy bez hranic a porozumění beze slov. Čistá náhoda promluvila za vaše činy. A myšlenky se ubírají cestou necestou ruku v ruce. Poslední kapka vína a upřímnost omámila společné smysly. Oslepila duchapřítomnost a prohloubila emoce a pocity z pohledů, z pod řas, které Ti tak často mávají na pozdrav. Tam na opačné straně s bezelstným úsměvem vyprávíte cosi o životě.
Commenti